Když Max*ine udělala po více než 20 letech svého života coming out jako nebinární osoba našla v tom i přes své obavy podporu celé své rodiny. Její dědeček, milovník koní, sám ztělesnění archetypu mužství a gentlemanství, nejspíš všemu kolem transgenderu úplně detailně nerozuměl. Občas se potkávali, strávili spolu večer, zašli na večeři, na pivo, povídali si. Asi idylický vztah prarodiče a vnoučete. I dědeček dělal vše proto, aby situaci Maxi*ne i její coming out podpořil, což se mu skutečně povedlo.

„Sedíme spolu u piva a vracíme se k naší bizarní rodinné tradici – diskuzi o podobě pohřbů,“ popisuje Max*ine večer v jednom pražském baru. V rodině totiž panovalo přesvědčení, že běžný smuteční obřad není to, co by si dědeček po smrti ve skutečnosti přál. „Dobře, kdybych si mohl vybrat, chtěl bych být rozprášen ze sedla koňského hřbetu,“ svěřil se jí ten večer. Když spolu z baru odchází domů, stane se Max*ine obětí předsudečného násilí. Na ulici na ni začne pokřikovat nadávkami mladý muž, kterému se nelíbí její vzhled a sexuální orientace, kterou dává najevo svým oblečením. Dědeček se vnoučete zastane a dojde na fackovací potyčku.

Po chvíli přibíhá druhá osoba, která do dědečka strčí. Leží na zemi, na hlavě krev. Iniciátor konfliktu utíká. Lidé kolem pokřikují na druhého pachatele, který společně s Max*ine ošetřuje starého muže v bezvědomí, vlastním oblečením zabraňuje krvácení na hlavě. Přijíždí policie, sanitka, dědečka odvážejí na Karlovo náměstí, později na Homolku. Zážitek, který se Max*ine zapíše do vzpomínek na celý život. Do nemocnice ji přijíždí podpořit strýc Martin a maminka Tereza.

Citlivý přístup státu

Po už tak dost otřesném zážitku, pokračuje ale následující dny další traumatizace. „Následující kontakt s nemocnicí, policií, soudy a podobně je pro mě paradoxně víc traumatizující, než ten samotný večer. Neodnáším si dobrý pocit z toho, že by se ke mě někdo choval s ohledem na to, co jako oběť prožívám,“ popisuje Max*ine.

Na prvním podání vysvětlení se policie k Max*ine chová necitlivě, neupozorní na možnost využít právníka, neví, jak si poradit s pojmem LGBT komunita, který zaměňuje s LPG… Na druhém výslechu už má Max*ine zmocněnkyni, je doprovázena důvěrnicí, může si vybrat pohlaví vyslýchající osoby. I přesto je výslech extrémně náročný – musí poněkolikáté opakovat svou výpověď, odnáší si pocit, že si snad problémy způsobila sama a pocit, že vyšetřovatelka zpochybňuje, že byl útok cílený na její identitu. Dochází k sekundární viktimizaci.

„Když jsem vyšel ven, viděl jsem mého kamaráda, jak se s někým fackuje. A tak jsem tam běžel a jakoby ramenem do toho pána strčil. Až když byl na zemi, zjistil jsem, že je docela starý… Chtěl jsem pomoct kamarádovi,“ vzpomíná na osudný večer Adrián. Po dětství stráveném v dětských domovech měl hned jasno: „Půjdu si za ublížení na zdraví sednout, to jsem věděl.“ A to zrovna ve chvíli, kdy se v životě postavil na vlastní nohy. Našel si práci, přítelkyni, vedl normální život. I on absolvoval několik výslechů. Na konci jednoho z nich se dozvěděl, že to, s čím se bude muset vypořádat, je ještě mnohem horší: po týdnu, přesně v den svých narozenin, na následky zranění dědeček umírá.

Nečekané setkání

Než dojde na soud, dostane se do rukou pozůstalých dopis. Píše ho Adrián. Činu lituje a chtěl by se s nimi setkat. Pro Max*ine, maminku Terezu a jejího bratra Martina to znamená různou situaci: zatímco Tereza po setkání uvnitř duše touží a chce se s pachatelem setkat a pochopit kdo je a proč to udělal, Martinovi běží hlavou spíše myšlenky spojené s vendetou.

To už je v kontaktu s pozůstalými organizace In IUSTITIA zaměřující se na pomoc obětem předsudečného násilí, která jim poskytuje nejen poradenství, právní zastoupení, ale také sociálního pracovníka, který je situací provází. Právě ona setkání zprostředkuje, zajišťuje neutrální půdu, nezávislého facilitátora. I Martin nakonec se setkáním souhlasí, na rozdíl od ostatních se kvůli nemoci účastní online.

„Začal mluvit Adrián. Podal mi ruku a vyjádřil upřímnou soustrast. To se může zdát jako floskule, ale ten kluk mi koukal do očí a byl to od něj rozhodně vydařený začátek,“ popisuje setkání Tereza. „Prosil mě, ať nepláču a já mu řekla, že to mu slíbit nemůžu. Pak je to setkání Římem mých cest – asi nejsilnější mezilidská výměna,“ vzpomíná. Nejdříve se krátce setkali všichni najednou, následovala setkání Adriána s každým z pozůstalých.

Restorativní přístup, který se objevuje odesláním dopisu i setkáním, je klíčový: zaměřuje se totiž na ozdravení narušených lidských vztahů následkem trestného činu, přijetí odpovědnosti pachatelem, lepší pochopení důvodů jeho jednání i prostor pro vyrovnání se se ztrátou blízkého člověka.

„Já jsem přišla o tatínka, ale neviděla jsem nejmenší zadostiučinění v tom, že by mladý člověk přišel o šanci na normální a šťastný život. Adrián mi pověděl, jak hluboce činu lituje, jak se každý den trýzní a znovu zopakoval svoji omluvu. A taky prosbu o odpuštění,“ líčí Tereza setkání s Adriánem. Na všechny čtyři účastníky mělo setkání ozdravný účinek. I Adrián, po tom, co si chtěl vzít život, znovu začal věřit, že se můžou věci obrátit k lepšímu, jakkoliv život nikomu vrátit nemůže. Tereza mu odpustila.

Odpuštění jako jedna z možností

„Na jednu stranu je odpuštění velmi nutné, na druhou stranu z mého pohledu důležité není. Asi proto jsem neopustil a nejspíš ani neodpustím,“ reflektuje Martin svoje setkání s Adriánem. Během něho více situaci pochopil, poznal Adriánovo dětství i další okolnosti. I když neodpustil, i jeho přístup k němu se postupně mění. „Poskytl první pomoc, neuhnul z výpovědi, snažil se nám omluvit, je si vědom své chyby. Možná bych v jeho situaci reagoval podobně,“ říká Martin.

Když přichází první stání u Městského soudu v Praze, zazní prohlášení o dopadu trestného činu, které pozůstalí sepsali v duchu ozdravného setkání. Pozůstalí jsou šokováni výkonem Adriánovy obhájkyně, který působí dojmem, jako by se neorientovala v tom, co právě probíhá a nebyla plně při smyslech. Soud si prohlášení o dopadu vyslechne, záhy však vynese rozsudek, který smysl těchto prohlášení nereflektuje. K velkému překvapení všech zúčastněných ukládá nepodmíněný pětiletý trest odnětí svobody.

První pachatel, který celý incident započal svým homofobním slovním útokem, před soudem nestanul. Bylo proti němu vedeno přestupkové řízení, ze kterého si odnesl dvoutisícovou pokutu. Ačkoliv je pozůstalými vnímán jako iniciátor celé situace, nikdy se nepokusil jim omluvit, vysvětlit své chování, stál úplně mimo restorativní proces.

„Role prvního útočníka je pro mě vrcholem bodce. To kopí ale nestaví on jak jednotlivec, staví jej všechny osobnosti a politici, kteří mají pocit, že je legitimní ve veřejném prostoru využívat naše práva, jako nástroj k nabírání politických bodů na LGBTQI+ komunitě,” reflektuje celou situaci Max*ine.

Představa dalšího zmařeného lidského života pětiletým vězením pozůstalé vyprovokuje: „Do soudní síně jsme vcházeli jako občané, ze síně jako aktivisti. Jsi-li svědkem bezpráví, jako ho byl táta toho večera a neváhal položit vlastní život, nemůžeš uhnout. My byli svědky bezpráví a jistého systémového rasismu,“ popisuje Tereza, proč následně nabídli Adriánovi pomoc, sehnat nového právního zástupce a odvolat se. Jeho odvolání také chtěli podpořit žádostí o milost prezidentu republiky.

Naděje na nový zítřek

Po několika měsících odvolací soud rozhoduje o tříletém trestu s odkladem na čtyři roky a náhradou způsobené škody. Adrián tak sice má dluhy vůči státu, ale ví, že dostal šanci žít svůj život dál, což vnímá i jako závazek: „Můžu se projít, běhat, být s přítelkyní, chodit do práce. Člověk za nějakých okolností dokáže přijmout druhého takového, jaký je a ne ho hned odsoudit.“

„Nepamatuji se, kdy jsem naposled měla z něčeho takovou radost. Na té vlně pojedu do konce života,“ raduje se Tereza z mírnějšího trestu čtyřleté podmínky.

Pozoruhodná proměna se odehrála u všech zúčastněných. Když se Terezy i Adriána ptám, jak vidí toho druhého, nezávisle na sobě se popisují jako přátelé. Občas se potkají na kafe, povídají si. Nastalá situace proměnila život každého z nich a díky vzájemnému dialogu #zOčídoOčí mohou jít dál.

Potřeby oběti i pachatele

V trestním řízení je mnohem více potřeba zaměřit se na potřeby všech zúčastněných. Smyslem by totiž nemělo být jen sledovat pravidla systému. Smyslem soudního řízení by měla být i podpora zúčastněných vyrovnat se s tím, co se stalo a umožnit jim jít dál. A to jak oběti, pachateli i všem, kterých se trestný čin dotkl. „Poškozeným i obětem by bylo mnohem lépe, kdyby Ministerstvo spravedlnosti zřídilo například pozici náměstka a aparát úředníků, kteří budou metodicky vést a vyhodnocovat postavení poškozených a úzce spolupracovat se všemi aktéry trestní justice jako je Policie, soudy, Probační a mediační služba i organizace pomáhající obětem,“ míní Klára Kalibová z organizace In IUSTITIA, co by mimo jiné obětem trestných činů v Česku pomohlo.

Díky dialogu z večera v pražském baru mohla rodina naplnit dědečkovo přání. Max*ine jeho popel skutečně rozptýlila tam, odkud pozoroval svět nejraději: ze sedla koňského hřbetu. Na závěr obřadu se na obloze objevila duha. Stejná duha, za kterou při našem natáčení vztahuje svoje ruce Adrián.

„Kouzlo dialogu v restorativní justici směřuje nejen k léčení sebe, ale může přerůst do celospolečenského dialogu,“ věří Max*ine a Tereza její slova potvrzuje: „Dialog s Adriánem umožňuje začít se hojit. Dává ohromnou úlevu a doufám, že i naději nám všem, do dalšího života.“

‍

Srdečné díky všem zúčastněným za odvahu a otevřenost, s jakou jsou své příběhy ochotni sdílet s veřejností. Speciální poděkování patří také organizaci In IUSTITIA, která provázela pozůstalé nejen v soudním procesu, ale také díky ní mohl světlo světa spatřit tento příběh.