Zdena byl ve svých 26 letech jako voják zvyklý na různé druhy nebezpečí, mezi které například patřilo cvičení v bahně bitevního pole nebo seskok z letadla končící v jezeře uprostřed Spojených států. Situace představující riziko a ohrožení, kterým se řada lidí v životě vyhýbá. Za takovou situaci by těžko někdo považoval služební volno – u vlastní rodiny, doma v Kojetíně na Olomoucku. A přesto se mu právě tato návštěva stala osudnou. Při svojí projížďce na motorce se střetl s protijedoucím nakladačem z nedalekého zemědělského družstva, který mu nedal přednost. Na místě přišel o život.

K tomuto příběhu rodiny Voždových jsem se dostal během natáčení dokusérie #zOčídoOčí pro Institut pro restorativní justici. Hned od začátku mě na něm zaujala nenaplněná touha pozůstalých být vyslyšen a uzavřít důstojně život mladého člověka, se kterou si náš právní systém neuměl poradit. A tak jsme se vydali natáčet na Moravu, abychom mohli případ lépe nahlédnout.

Otázky přicházejí a zůstávají

Zdena kromě rodičů nečekaně opustil i svoje dvojče-sestru, staršího bratra, přítelkyni, kamarády, vojáky, … Truchlící rodina je vržena do soudního procesu, od kterého si slibuje nejen trest pro viníka, řidiče nakladače, ale také důstojné ukončení života jejich syna a bratra. Jakkoliv je to pro maminku, paní Voždovou, obtížné, sepisuje s rodinou na doporučení právničky prohlášení o dopadu trestného činu – shrnutí toho, jak jim tento čin změnil život, které má být přečteno u soudu, aby na něj mohl reagovat soudce nebo třeba pachatel. Touží po sdílení své bolesti a mají otázky k posledním vteřinám života jejich Zdeny. Na ně zná odpovědi nejspíš jen druhý – a poslední žijící – účastník nehody.

Když s rodinou přichází do soudní síně Okresního soudu v Kroměříži zjistí, že si nemají kam sednout: „Účast na jednání si totiž podle soudní úřednice objednala obchodní akademie. Přestože jsme byli o hlavním líčení soudem vyrozuměni a měli jsme zákonné právo se jednání zúčastnit, byli jsme přítomným mužem v košili označeni za veřejnost jako každou jinou a narozdíl od ‘objednaných studentů’ si máme počkat na chodbě,“ popisuje skličující pocity paní Voždová. Stejný muž se následně dopouští dalšího necitlivého zacházení. Vidí, že rodina oběti odejít nehodlá, a tak začne hlučně přinášet židle před první lavici. „Kdybych se líp učil, nemusel bych v práci dělat stěhováka", vzpomíná paní Voždová na slova muže, který následně přejde místnost, oblékne talár. Předsedající soudce. Pachateli říká, ať raději zůstane sedět, že nevypadá dobře a nerad by mu volal sanitku.

Nakládačka u soudu

Jakoby samotné trauma už nebylo dost velké, je i pokračování soudu ukázkou nemístného chování soudce, který si zřejmě užívá přítomnost mladého publika a tak peprnými průpovídkami jednání patřičně koření. Bez věcného opodstatnění a zcela bez ohledu na přítomnost rodiny nechává přečíst dopodrobna pitevní zprávu. „Starší syn mi tyhle detaily v policejních protokolech vyčernil, aby mě ochránil. Kvůli panu soudci teď už vím do detailu, jak tělo mého syna skončilo,“ popisuje s největší těžkostí paní Voždová trauma, které jako matka zažívá. V závěru soudce odmítne prohlášení rodiny o dopadu trestného činu na jejich životy psané na počítači přečíst, kvůli údajné nečitelnosti. Právní zástupce mu ho čitelně vytištěné nabízí, námitka však zůstává zamítnuta. Rodina se nemůže vyjádřit a soud během jednoho stání o několika desítkách minut rozhoduje: Pro mladého řidiče nakladače tříletá podmínka se zákazem řízení. Pro pozůstalé není prostor se jakkoliv vyjádřit a tak se očekávaný pocit úlevy nedostavuje. Rodina stojí, nevěří. Otázky zůstávají. A kromě otázek směrem k pachateli se nově přidávají i významné otázky kolem kompetentnosti i samotné osoby soudce a přínosu celého soudního procesu na cestě za spravedlností.

Pozůstalí jsou přímými účastníky soudního řízení, ovšem bez práva odvolání, a tak nemají možnost se proti rozsudku ani kvůli chování soudce odvolat – ta přísluší jen pachateli a nebo státnímu zástupci, jako žalující straně. Navzdory tomu, že byli připraveni o zákonné právo se vyjádřit, stává se rozsudek pravomocným a soudní řízení končí. Zoufalství a pocit nespravedlnosti, která paní Voždová prožívá je nepopsatelné. Hledá proto způsob, jak smrt svého syna důstojně a se ctí k němu uzavřít. Hledá pomoc, radu, podporu. Nic nepřichází. Jen bolest.

Podává trestní oznámení na podezření ze spáchání trestného činu obecného ohrožení na jednatele družstva, ve kterém byl řidič nakladače zaměstnán. Neodborná úprava na radlici vozidla, aby uvezlo více nákladu, zakryla světlomety a směrová světla a znemožnila jejich viditelnost při odbočování. I přesto, že se v této situaci motorka pohybovala vyšší, než povolenou rychlostí, nedal řidič protijedoucímu přednost. Jednatel družstva vypověděl, že o této úpravě věděl, přesto vědomě toto vozidlo nechal opakovaně vyjíždět na veřejné komunikace. Orgány v trestním řízení nebyly ochotny žádné šetření provádět, trestní oznámení na jednatele bylo zamítnuto a zůstal nepotrestán. Do dnešního dne není známo, kdo jízdu nařídil, kdo vozidlo upravil ani jak dlouho takto jezdilo. Jediným trestem byla družstvu vyměřená pokuta ve výši osmi a půl tisíc korun za provozování nezpůsobilého vozidla. Pozůstalí se opět nedočkali žádných odpovědí.

Později sepisují řadu podnětů a stížností: Na osobu soudce, na státního zástupce, na úpravu vozidla, píší Soudcovské unii, prezidentu republiky, nejvyššímu státnímu zástupci, Inspektorátu práce, … Reakce na stížnosti a odvolání dopadají neuspokojivě, odmítavě, odvolávají se na dodržení litery zákona. Celý proces provází neochota pozůstalé vyslechnout, porozumět jim, pomoci jim se zcela přirozenými pocity křivdy, nevyslyšení, smutku a frustrace z toho, co zažívají v návaznosti na už tak bolestivou smrt člena rodiny. Paní Voždová ztrácí důvěru v celý systém spravedlnosti jako takové. Čtvrtý aktér, čtvrtý viník v jejích očích – náš stát.

Touha po dialogu bez opory systému

Justiční systém v případě Voždových kriticky selhal. Z pohledu nastavení systému, zapojení pozůstalých do soudního řízení, lidsky i v případě stížností a odvolání. Naráželi jen na naprostý nezájem a neochotu cokoliv řešit. Klíčový moment přitom mohl nastat hned při prvním kontaktu s policisty. Ale i kdykoliv později: nabídnout pomoc Probační a Mediační služby (PMS). Pomoc lidskou, psychologickou, právní a v neposlední řadě možnost mediace kontaktu s pachatelem. „Probační službu jsem vyhledala dva roky po té, co se to stalo. Sama od sebe, když jsem zoufale pátrala po možnostech pomoci. Bylo už dlouho po tom, co jsem chodila k psychologovi a bohužel i po tom, co skončilo hlavní řízení. Do té doby bylo všechno jen na nás,“ popisuje paní Voždová. Kromě služeb PMS oceňuje i pomoc nevládní organizace Kappa help, která na Přerovsku aktivně poskytuje veřejnosti restorativní programy, které obětem i pachatelům umožňují jít dál. Pomoc státu ale v tomto případě přichází pozdě, navíc jen zcela náhodou a z iniciativy pozůstalých, nikoliv systémově. Situace mohla být diametrálně odlišná, kdyby pomoc byla k dispozici hned.

S pachatelem, panem Michalem K., mladým mužem, který za volantem nakladače seděl teprve po několikáté, se paní Voždová touží setkat. Potřebuje slyšet, že situaci bere vážně, že přijal odpovědnost za to, co se stalo. Cítí rozčilení i zášť, ale má i otázky, chce znát odpovědi. „Proč se to stalo. Taky co dělal, jak to skutečně bylo. Přeci jen byl posledním, kdo u té situace se synem byl,“ popisuje. „Od chvíle, kdy mi vzal syna, mám stále pocit, že bych mu chtěla ublížit stejně tak, jako on ublížil mému synovi.“ Panu Michalovi píše každý rok dopis s žádostí o reakci nebo osobní setkání. Dosud neodpověděl. Touha po dialogu z očí do očí, který by pomohl alespoň trochu zahojit její bolest zůstala nenaplněna.

Nečekané setkání

Když přijíždíme na natáčení příběhu Jany Voždové pro dokumentární sérii #zOčídoOčí, zvoním u jejího domu. Navzdory tomu, že nás očekává, to trvá dost dlouho, než se dveře odemknou. Stojí v nich překvapený muž. Ptám se na paní Voždovou, ale z reakce chápu, že jsme na špatné adrese. Zřejmě nás zradila navigace, to se stává… Když dosednu za volant, tak mi to najednou dojde: z poznámek jsem si opsal jinou adresu; adresu, kterou jsem měl mezi všem informacemi k případu; musela to být adresa pachatele. Právě jsem se setkal s Michalem K. a řekl mu, že hledám paní Voždovou. Muž, se kterým se už šest let snaží neúspěšně navázat kontakt. Musím se vrátit, i pro něj musí být návštěva překvapením. Nejspíš nepříjemným překvapením.

Hovoříme spolu asi čtvrt hodiny. Povídáme si. A případ dostává patřičnou hloubku. Všechno není zdaleka tak černobílé. Svého činu lituje. Věřím mu to. Ztratil práci. Ztratil toho nejspíš mnohem více. I on je v těžké situace a je to pro něj složité. Otevřeně říká, že nemá sílu na setkání, na odpověď. Šest let po nehodě jsem prvním, kdo se – skutečně zcela náhodně – stává  prostředníkem mezi jím a paní Voždovou.

Když jí později o setkání říkám, nejdříve jakoby nemohla uvěřit, že se to skutečně stalo: “Je pro mě důležité, že o tom teď vím, že snad má také alespoň nějaké svědomí.” A zřejmě má pravdu. I na pachatele totiž takové situace zásadně dopadají a mohou jim zcela proměnit život. Přitom by restorativní přístup dostupný ve všech fázích trestního řízení v tomto případě mohl pomoci všem zúčastněným. Touha po hovoru z očí do očí či po vzájemném dialogu u paní Voždové přetrvává. A i když vyprávění příběhu v tomto místě končí, možná se věci začaly pomalu hýbat a příběh dialogu paní Jany a pana Michala by mohl být spíše na svém začátku…